Metalgirl píše:Tak pokud máš takový zážitek, to se ani nedivím.

K tomuto námětu (marné potlačování smíchu) mám jeden osobní zážitek. Nejprve ale musím uvést vysvětlující příběh, aby bylo pochopeno to, co se mi přihodilo. Když jsem byl hodně malý, můj otec hrával v kapele, která zkoušela u nás v domě, takže jsem ty pány všechny znal. Byl tam i vynikající, leč hrbatý houslista, což by až tak k smíchu nebylo, i když představa hrbáče hrajícího na housle...
Otec mi později, když už jsem byl velký, vyprávěl různé zážitky z působení v kapele a mezi nimi i ten, kdy se svým kolegou (také srandistou, jakým byl táta) říkali, že ten člověk na housle nehraje, ale dělá na ně smyčcem "vijů, vijů".
Tuto historku jsem zase já po mnoha letech a již v dospělosti vyprávěl svému kamarádovi z naší kapely a jemu se usadila v paměti a občas jsme si na ni vzpomněli.
Jednou jsme s tímto kamarádem byli na pohřbu našeho zesnulého staršího kolegy z práce, bylo to v krematoriu a přišlo se s ním tenkrát rozloučit dost lidí. Jak jsme se vecpali do obřadní síně, tak jsme již zůstali, takže nalevo jsem byl já a o hodně dál vpravo stál ten můj kamarád.
Započal obřad a někde za plentou nad místem, kde zajíždí rakev, hráli živí muzikanti. Jejich hra byla všechno možné, jen ne tklivá. Nejvíce tam vynikaly falešné tóny houslí, které se snažily svým tremolem o navození patřičné pietní atmosféry. Pozůstalí posmrkávali a utírali si oči a jak jsem sledoval smutné lidi, padl můj zrak až tam, co stál ten můj kamarád z kapely. Já věděl, že jsem se na něj neměl dívat a měl jsem tušit, že něco vyvede, ale jakoby mě jeho pohled přitahoval a skutečně! On se z té dálky asi 10 metrů díval na mě a pohyboval výrazně rty tak, abych rozeznal, co říká: "Vijů, vijů". V ten okamžik se mi stalo to, co všichni známe. Nemohl jsem zadržet smích, dusil jsem se a čím víc jsem si představoval ten kamarádův ksicht, tím to bylo horší. Už jsem se na něj ani nemusel dívat a stačilo mi to. Pak jsem se ale odvážil na něj pohlédnout a on byl ve stejném stavu jako já. My dva, vyhlášení srandisté a parodisté jsme tam málem ztropili výtržnost. Nápor smíchu se ještě zvětšil po tom druhém pohledu na něj. Musel jsem odtamtud uprchnout, zakrýval jsem si zpocený a brunátný obličej, aby si lidé mysleli, že mě to dojímá až k nevydržení.
Když se tohle stane na pietním místě, tak je to asi to nejhorší, co může být.