Beavers | pon zář 07, 2009 6:04 pm
Varuji vás. Budete mít co číst a mnozí to možná nevydržíte a můj příspěvek přeskočíte. Je to ale vaše svobodná volba.
Můj hudební záběr je velmi široký už i vzhledem k mému věku. Jelikož pocházím z rodiny hudebníka, měli jsme doma spoustu hudebních nástrojů a již jako malé dítě jsem chodil poslouchat, jak tátova kapela v jedné místnosti našeho baráku zkouší a hudbu jsem si tedy zamiloval velmi brzo. Doma byl gramofon, pak první československý magnetofon (už v roce 1957!) - byl to tzv. adaptér, poháněný gramofonovým talířem, na který se posadil a s pomocí vlastního předzesilovače se ovládalo nahrávání a přehrávání. Hrály u nás taneční hity 50. let (většinou tuzemské) ze šelakových desek, něco z rozhlasu Deutschlandsender, později jsme kupovali první malé singly tehdejší pop music, hlavně Semaforu, který jsem si zamiloval natolik, že to je dodnes pro mě legenda a mám, dá se říci, veškeré jejich nahrávky. Miloval jsem W. Matušku i všechny ostatní umělce ze začátků tohoto divadla a poslouchám ty Suchého a Šlitrovy hity dodnes.
Pak se na mé scéně objevili Beatles a já jsem byl jejich písničkami natolik stržen, že to je pro mě dodnes kapela č. 1. V 60. letech nebylo příliš možností získat zahraniční nahrávky, tak se nahrávalo na magnetofon ze Svobodné Evropy a taky trochu z rádia Luxembourg, občas něco také pustili i do našich rádií (hlavně za prezidentování Antonína Novotného) a to do doby, než jsme dostali milou návštěvu v podobě spojeneckých vojsk. Budu jmenovat kapely, které vy mladí asi sotva budete znát, ale jejichž hity se hrají dodnes buď v originálech nebo cover verzích (kdy si mladí posluchači myslí, že se jedná o novinku a při tom je to třeba 40 let stará píseň). Vedle Beatles to byly postupně i další kapely podobného zaměření a ty poslouchám vlastně nadále. 60. léta tedy reprezentují Beach Boys, Bee Gees, Hollies, Kinks, Gerry And The Pacemakers, Peter And Gordon, Brenda Lee, Cilla Black, Herman's Hermits, Who, Rollling Stones, Shadows, Ventures, Spotnicks, Duane Eddy, z nebigbítových britských kapel dixieland kolem Ackera Bilka (Kenny Ball, Chris Barber, Terry Lighthouse), americký Herb Alpert, později i v 70. letech jazzrockové Chicago, podobné Blood Sweat And Tears, a zase zpět k rocku a pop music - Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick And Tich, Tremeloes, Ex-Beatles (to už jsem v 70. letech), Wishbone Ash, Ten Years After, Slade, Smokie, Abba, Stealers Wheel s výborným zpěvákem Gerry Raffertym, Creedence Clearwater Revival, Pink Floyd, Alan Parsons Project, Queen atd, atd. - nemohu vyjmenovat ani desetinu toho, co dodnes poslouchám.
Neměl jsem rád hard rock, i když např. Led Zeppelin jsem jeden čas také poslouchal. Nemusel jsem Depeche Mode, Dire Straits kolem mě přefrčeli nejprve se zájmem, pak už mi připadli příliš stejní.
Naschvál jsem si nechal na konec svého favorita vedle Beatles také číslo 1 a tím je Electric Light Orchestra a všechny kapely, ve kterých před tím hrával jejich lídr a hudební genius Jeff Lynne. To je prostě moje krevní skupina, přesně ta muzika, kterou bych dělal, kdyby u nás byly takové možnosti (i já jsem kdysi býval aktivním bubeníkem - viz můj avatar - a zpěvákem).
A teď se posaďte, protože vám napíšu, že mám rád i "šlapající" dechovku, nikoli typu Eva a Vašek a různé takové ty Na české svatbě apod. Poctivou a dobře zvukově sejmutou dechárnu s dobrým zpěvem - v 90. letech "erotické" hlasy sester Petrových s kapelou Petra Finka a hlavně nesmím zapomenout na ranné nahrávky Moravanky ze 70. let, kde hráli samí konzervatoristi a tu moravskou lidovku zmodernizovali na poulární úroveň. Ano, i u dechovky je důležité, jak ji zvukař sejme a Moravanka a její první desky jsou důkazem toho, že to šlo.
A náhle se vracím zase do minulosti až do 20. - 40. let minulého století. Tehdejší Hot Jazz Dance Music (nikoli ještě swing a nikoli New Orelanský model), prostě taková ta rozverná srandamuzika (hodně ji můžete slyšet ve starých němých groteskách Laurela a Hardyho a podobných s výjimkou Ch. Chaplina), kde muzikanti kouzlí na nástroje něco běžně nevykouzlitelného. Jméno Spike Jones nikomu z vás asi nic neřekne. To byly hudební parodie, ale nikoli zprzněné, ale podané s takovým humorem a uměním ovládat nástroje, že to až člověka zvedá ze židle a je to něco neopakovatelného. Ti chlapi opravdu udělali z hudebních nástrojů něco nevídaného a neslýchaného. Dodnes jsou v Americe oblíbená jejich TV show z konce 40. let.
Tím jsem se dostal i k současnému pojetí této Hot music u nás, jejímiž představiteli byl nejprve Originální Pražský Synkopický Orchestr a pak vše ostatní kolem Ondřeje Havelky.
Nesmím zapomenout ani na oblíbené autory vážné hudby, a tak vyjmenuji alespoň rodinu Straussů, Rossiniho, Webera, Wagnera, Suppého, Liszta... i to spadá do oblasti mého hudebního zájmu.
To, co jsem tu popsal je slabé procento všeho, co poslouchám. Otázka zněla jasně. Toto je má odpověď.