Beavers | pon srp 03, 2009 4:51 pm
OT: Ano, spachal má pravdu, já jsem kdysi byl "klasickým" rodinným fotografem, fotil jsem na ČB materiál nakupovaný v metrážích ve velkém balení a sám jsem si jej rozstříhával do kazet, abych ušetřil. Fotil jsem o 106 a vyvolával si filmy a fotky jsem dělal v temné komoře sám. Dosáhl jsem špičkových úspěchů se svou zrcadlovkou EXA. Fotky jsme si pak prohlédli, když jsem je po vyprání usušil v leštičce, poté putovaly do albumu a od té doby je viděl jen někdo, kdo byl z rodiny a přijel k nám jednou za rok na návštěvu. Za ta dlouhá léta jsme se na fotky již ani jednou nepodívali. Později jsem přešel na diapozitivy (barevné) a ty jsme si promítli na plátno, když přišel poštou vyvolaný film, poté co jsem je rozstříhal a dal do rámečků. Stejná situace - promítalo se jen, když přišel někdo z rodiny a to večer, když byla tma. Stejně to nikoho nezajímalo, kdo s tím nebyl přímo citově spjat, dívali se jen ze slušnosti. Mezitím jsem filmoval i na černobílé "osmičkové" filmy - stejný osud. Pak jsem přešel na videokameru, první, druhou a třetí. Stejný osud. Kazety jsem pak převedl na DVD - ještě je nikdo neviděl. Staré osmičkové filmy jsem přes kameru také převedl nejprve kdysi na VHS, předloni znovu a přes digitální kameru na DVD. Ještě je nikdo neviděl. Tím chci říci, že digitální technologie (u foťáků) člověka omezuje pouze kapacitou paměťového média a proto mrská jeden záběr za druhým. Vězte, všichni, co to takto děláte, že se už v životě na ty fotky nepodíváte, možná ještě jednou, až na ně někde v PC narazíte. Dnes je možné dát ve formátu VideoCD na disk přes 1000 fotek, rozdělených přes menu do kategorií. Tolik fotek jsem nenafotil za celý život a přesto jsem se na ně již desítky let nepodíval. Chce to se trochu zamyslet a uvědomit si, že kvantita se opravdu nerovná kvalitě a zde ani užitné hodnotě. Omlouvám se za dlouhý OT.